Popírání klimatické změny se neobjevilo z ničeho. Jeho kořeny sahají desetiletí nazpátek k informační ofenzivě fosilního průmyslu, který začal být ohrožován regulací. S kým vším se spojil? Kde se inspiroval? A proč je tak silně spojen s nástupem neoliberalismu?
„Ledovce sa topia, nech sa roztopia, potom možno zamrznú znova,“ prohlásil předseda strany Svoboda a Solidarita Richard Sulík. A potom v následujících vysvětleních ukázal celou řadu manipulativních obratů, kdy vytrháváním z kontextu, selektivním zaměřováním se na detaily bagatelizoval závažnost problematiky růstu hladin oceánů. Sulík má pravdu, že ledovce jednou zase zřejmě zamrznou. Jenom neřekl, že to bude za tisíce či desetitisíce let. Sulík má také pravdu, že tání mořských ledovců nezvedne hladinu oceánů. Ale nedodal, že tají také pevninské ledové příkrovy, které mají potenciál zvednout ji o desítky metrů. Nebo termální expanze (zvětšování objemu vlivem zvyšující se teploty) ohřívající se oceánské vody.
Když se moderátor Sulíka zeptal, jestli roste hladina oceánů, pokrčil rameny s tím, že si není jistý a neví, jestli za to může tání ledovců. Zajímavé je, že ještě před okamžikem ho školil o rozdílech mezi mořským a pevninským ledem a přitom nezná jeden ze základních údajů celé problematiky. To, že hladina oceánů stoupá, víme díky satelitní altimetrii nebo měření přílivoměry. Stejně jako to, že za to může odtávání pevninského ledu a termální expanze ohřívající se vody.
Přitom „co se stane v Arktidě, nezůstane v Arktidě“ je omílané rčení. Polární ledové příkrovy slouží jako velké stabilizátory klimatu a jejich rychlé tání riskuje náhlé a dramatické změny s možnými katastrofálními důsledky. Slovensko možná nemusí tolik zajímat růst hladin oceánů. Ale mělo by ho zajímat to, jestli zůstane stabilní oceánské proudění, které přináší teplo do Evropy z tropů. Mělo by ho zajímat, jestli se nenaruší globální cykly monzunových dešťů, které mohou vést k selhání zemědělství na mnoha nejlidnatějších částech světa. A především by ho mělo zajímat, jestli oteplení nebude tak velké, aby neučinilo neobyvatelnými rozsáhlé tropické a subtropické oblasti, kde dnes žijí miliardy lidí. Protože jak víme, Slovensko se nenachází na oddělené planetě. Výzkum historie klimatu navíc v posledních desetiletích ukazuje, že klimatický systém se může radikálně měnit během velmi krátké doby. Čím víc ho narušujeme, tím drastičtější změny můžeme očekávat.
Kde ale vlastně Richard Sulík svoje názory na klima bere? Nevypadá to, že by je vystudovaný ekonom měl ze své hlavy. Když se totiž podíváme na SaS jako takovou (například na články Radovana Ďurani nebo Radovana Kazdy), vidíme podobné základní neznalosti šířené s evangelizační horlivostí běžně. A co víc, pokud se rozhlédneme ještě dále, zjistíme, že popírání závažnosti klimatických změn či přímo jejich existence je velmi často spojené s neoliberální či libertariánskou agendou. Proč to tak je? Není snad problematika klimatu především otázkou geofyziky? Proč by se měl náhled na jeho podstatu měnit s politickou orientací? Ale abychom pochopili, odkud se tento fenomén bere, musíme začít s tabákovým průmyslem a jeho objevem toho, že ignorance se dá učit a že je to účinný nástroj v politickém boji.
Pochybnosti jsou náš produkt
Boom tabákového průmyslu byl úzce spojen s rozvojem masové výroby, ale také s industriální propagandou a vznikem PR průmyslu. Schopnost masově vyrábět miliardy cigaret ročně vedla k větší dostupnosti kouření a rozvoj průmyslové propagandy dokázal, že jde lidi dobře naučit. V době kuřáckého boomu kouřila téměř polovina mužů v USA. Přitom na počátku dvacátého století byla konzumace cigaret prakticky nulová. Se zpožděním dvaceti let ale také začal růst spotřeby cigaret kopírovat růst případů rakoviny plic. Celkově na následky kouření během dvacátého století zemřelo zhruba 100 milionů lidí. Dodnes jich umírá zhruba 8 milionů ročně (z toho 1 milion nekuřáků, kteří byli vystaveni kouři).
Množství důkazů o škodlivosti kouření přibývalo, stejně jako umírajících kuřáků. A když v padesátých letech vyšel výzkum, který prokázal škodlivost kouření na myších, tabákový průmysl se dostával pod stále větší tlak. A reagoval kampaní, kdy do čtyř set deníků inzeroval „Upřímný vzkaz kuřákům cigaret“. V něm „upřímně vzkazoval“, že zdraví jeho zákazníků je na prvním místě, bude pracovat na důkladné analýze a spolupracovat s orgány veřejného zdraví.
To se ale nestalo. Tabákové korporace začaly nejdříve s masivní kampaní vytváření informačního chaosu, která zamlžovala výsledky lékařské vědy. Pozdější soudní spory spojené se zveřejněním a studiem interních dokumentů tabákových korporací ukázaly, že se jednalo o záměrně vytvářený program dezinformování veřejnosti. Ten měl za cíl vytvořit dojem, že věda je plná pochybností, aby zviklal kuřáky, ale také se bránil proti potenciálním soudním sporům.
Záznam z jednání tabákové korporace Brown & Williamson z roku 1969 říká: „Pochybnosti jsou náš produkt, protože to je nejlepší prostředek, jak bojovat se ‚souborem faktů‘, které existují v povědomí obecné veřejnosti. Je to také prostředek, jak ustanovit spor.
Zrod environmentálního hnutí
V roce 1956 se ve městě Minamata v Japonsku začala objevovat zvláštní nemoc. Nejdříve byla vyšetřena pětiletá holčička, která měla neobvyklé příznaky: potíže s chůzí, problémy s mluvením a křeče. Později se tyto problémy začaly objevovat u její sestry. Případů začalo přibývat a ředitel nemocnice oznámil veřejné správě epidemii neznámého onemocnění nervového systému. Pacienti byli izolováni v karanténě a jejich domy dezinfikovány. Choroba měla úmrtnost přes 35 procent. Vyšetřování epidemie také ukázalo, že v oblasti již několik let řádí podivná „nemoc tančících koček“. Kočky, ale i další divoká zvířata se začínaly podivně motat, postupně se „zbláznily“ a nakonec umřely. Vrány v oblasti občas padaly z oblohy, nevysvětlitelně hynuly ryby a v moři přestávaly růst řasy. Následný výzkum ukázal, že za těmito projevy stála bioakumulace těžkých kovů, které pocházely z odpadních vod místní továrny. Továrna Chisso po objevu kontaminace okolí rtutí nainstalovala „purifikační zařízení“, které bylo s velkou pompou spuštěno roku 1959. Jediný problém? Ve skutečnosti vodu vůbec nečistilo, sloužilo jenom jako prostředek, jak uklidnit veřejnost.
Tento příklad ale ukazuje na obecnější problém, který se stále více začínal ukazovat po druhé světové válce. Svět zažil nebývalý ekonomický boom, ale také další akceleraci industrializace. Ta znamenala nejenom dalekosáhlý nárůst střední třídy a materiálního blahobytu, ale také nárůst závažnosti celé řady environmentálních problémů od znečištění vzduchu až po kontaminaci životního prostředí. A také nezájem, zastírání či přímo lhaní průmyslových aktérů, kteří znečištění způsobovali.
Šedesátá léta se se nesla ve znamení jak hippies, tak zrodu environmentálního hnutí a hnutí na ochranu spotřebitelů. V té době se také začínají ukazovat rizika jiného odpadního produktu – oxidu uhličitého. V roce 1965 už několik desetiletí probíhalo zkoumání souvislostí prudkého růstu CO2 v atmosféře a možných dopadů na klimatický systém. Před nimi varovala i zpráva vědeckých poradců prezidentu Lyndonu Johnsonovi roku 1965. A nezůstala nepovšimnuta fosilním průmyslem.
„Tato zpráva nepochybně vyvolá emoce, obavy a požadavky na přijetí opatření,“ řekl Frank Ikard, prezident American Petroleum Institute (API), na 45. výročním zasedání API v roce 1965. A dodal: „Podstata zprávy spočívá v tom, že je ještě čas zachránit národy světa před katastrofickými důsledky znečištění, ale čas se krátí.“ Je třeba, aby fosilní průmysl začal být aktivnější, tvrdí Ikard.
V průběhu let se začínala přijímat legislativa na ochranu životního prostředí i zdraví při práci. Po setrvalém tlaku i konzervativec Richard Nixon zavedl v sedmdesátých letech řadu zákonů na ochranu čistého vzduchu, půdy a vody, také zákonů a organizací na ochranu pracujících a vytvořil Agenturu na ochranu životního prostředí (EPA). To ukazovalo jeden z posunů chápání role vlády v moderní společnosti ve vztahu k životnímu prostředí. Od ochránce „divočiny“ v národních parcích k roli ochránce veškeré země, vody a vzduchu. S tímto posunem ale také vznikal nový politický konflikt.
Problém, na který narážel znečišťující průmysl, byl v podstatě ekvivalentní tomu, na co narážel tabákový průmysl. Není proto divu, že v roce 1982 zástupce ředitele pro vědecké záležitosti tabákové společnosti R. J. Reynolds Frank Colby napsal: „Rád bych znovu navrhl, aby se vrcholoví manažeři tabákového průmyslu […] sešli na individuální schůzce s jedním nebo více svými kolegy z chemického průmyslu a/nebo ropného průmyslu a/nebo průmyslu plastů atd. Účelem by bylo poukázat na to, že je vědecky chybné a politicky krátkozraké shazovat vinu z údajných zdravotních dopadů způsobených znečištěním životního prostředí na jiná průmyslová odvětví.“
A začala tak konsolidace napříč průmyslovými kruhy ve vytváření informační mlhy, původně vypracované tabákovým průmyslem. Tu začíná používat i chemický, energetický nebo fosilní průmysl. V tématech, jako je problematika ozonové vrstvy, kyselých dešťů, olovnatého benzinu nebo škodlivosti azbestu. V oblasti klimatické změny měl fosilní průmysl v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let v USA impozantní vědecký výzkum, který by leckdy předčil výzkum akademický. Nedávná kvantitativní analýza klimatického modelování fosilního giganta Exxon ukázala, že již před padesáti lety velmi dobře předpověděl dnes probíhající trend oteplování. Výzkumná oddělení fosilních korporací zjistila, že klimatická změna je reálný problém, a směřovala řadu varování managementům společností. Zároveň ale také zjistila, že důsledky klimatických změn mimo expertní komunitu nebudou detekovatelné zhruba do roku 2000. A fosilní průmysl své výzkumné projekty klimatických změn postupně uzavřel.
Akademický výzkum ovšem pokračoval a během osmdesátých let již důrazně varoval veřejnost. Koncem osmdesátých let, po úspěchu Montrealského protokolu, který zakázal vyrábění plynů ničících ozonovou díru, se na podobném principu začala připravovat regulace spalování fosilních paliv. Spolu s vypracováváním konkrétních mezinárodních smluv a opatření masivně narůstaly dezinformační aktivity fosilního průmyslu. Během nich nezřídka popíral přesně to, co zjistila jeho vlastní výzkumná oddělení. Používal k tomu řadu metod – od nactiutrhání a falešných obvinění konkrétních vědců po snahu o diskreditaci vědeckých institucí, vytváření falešných článků, pseudovědeckých konferencí a časopisů, hackování e-mailů a osnování falešných obvinění na jejich základě (aféra Climategate). A jedním z prostředků byla také ideologická propaganda.
Nová pravicová revoluce
Velký byznys v USA byl po extrémním vykořisťování a brutálním monopolismu korporací v devatenáctém století a po finanční krizi v třicátých letech nahlížen s nedůvěrou, ve veřejné politice se prosadilo omezení korporátní moci a aktivní vstup veřejné moci do ekonomiky. Ve veřejné politice se prosadila takzvaná keynesiánská politika, která chápala přínos svobodného podnikání, ale i jeho rizika. Veřejný sektor a stát tak chápala jako aktivního hráče, který měl regulovat a kontrolovat velký byznys. Takové pojetí politiky omezovalo průmyslové kruhy, a tak se dlouhodobě snažily najít cestu, jak tyto zásahy omezit. V rámci toho také začaly vypracovávat politickou a morální teorii, podle níž je škodlivá jakákoli regulace podnikání a je třeba podřídit pokud možno co nejvíce sociálních rozhodnutí ekonomické logice na bázi vlastnického práva. Tak se (nejen) fosilní korporace staly jedním z klíčových hráčů, kteří stáli za průlomem neoliberalismu v sedmdesátých a osmdesátých letech do mainstreamu.
To byl výsledek postupné a dlouhodobé práce, která prošlapávala cestu k nástupu široké organizační struktuře lobbistů a organizací, jež se později stala zásadní i pro šíření klimatických dezinformací. Průmyslové kruhy zvaly do USA Ludwiga von Misese i Friedricha von Hayeka, zařizovaly jim místa na univerzitách, ale i zaručovaly, že se jejich teorie dostávají k co největšímu množství čtenářů. Z Hayekovy Cesty do otroctví vytvořily komiks, ale i zkrácenou verzi pro amerického čtenáře, kterou vydal Reader’s Digest s milionovými náklady.
Hayekovými pracemi se inspiroval i Charles Koch, ropný magnát a pozdější hlavní sponzor anti-environmentálního dezinformačního hnutí. Charles Koch v roce 1978 pro sborník Na cestě k druhé americké revoluci označoval regulaci velkého byznysu jako „státní paradigma“, které je třeba svrhnout. V osmdesátých letech s nástupem Reagana a Thatcher se korporátním strukturám uvolňují ruce. Celá řada dříve strategických a klíčových oblastí se v rámci „deregulace“ otvírá soukromému sektoru, snižuje se zdanění korporací a bohatých, osekává se sociální zajištění chudých a střední třídy, ale stejně tak padá řada zákonů a opatření na ochranu životního prostředí. Co bylo ještě před několika lety chápáno jako pravicový extremismus, se stává mainstreamovou politikou. V průběhu tohoto ideologického tažení lidé jako Anthony Fisher zakládají stovky neoliberálních, libertariánských a konzervativních think-tanků. Do jím vytvořené Atlas Network, která je dnes sdružuje, spadá na 500 think-tanků po celém světě, včetně ČR a Slovenska.
Příklad celonárodní kampaně, kterou v roce 1994 zahájila tabáková společnost R. J. Reynolds s cílem „zorganizovat masivní a bezprecedentní kampaň pro styk s veřejností“, která měla přerámovat problematiku kouření jako problematiku všemocného totalitního státu.
Střední Evropa
A právě tady stojí kořeny anti-environmentální pozice pravice v českém (a částečně i slovenském kontextu). Po sametové revoluci roku 1989 se neoliberální a konzervativní think-tanky po vzoru z USA začínají zakládat i v našem prostředí. Vzniká Liberální institut, Občanský institut nebo Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP), které jsou později také členy Atlas Network. Podobně jako na Slovensku INESS (kde působí i lidé ze Sulíkovy SaS). Tyto think-tanky začínají překládat klimatické dezinformace a anti-environmentální propagandu ze Západu k nám. Dostávají se sem tedy nikoli skrze průmyslové zájmy, ale skrze překlad ideologického dogmatismu. CEP v Čechách tak začíná šířit první konspirační teorie o tom, že klimatická změna je „hoax“, a zvát sem profesionály na šíření dezinformací, jako byl Fred Singer. Uvádí filmy, jako je Global warming swindle (ve slovenském prostředí ho zas doporučil Jurak Karpiš z INESS). Tento dokument proslul především tím, že vědci, kteří v něm vystupovali, se cítili podvedeni překroucením jejich vyjádření nebo že prezentoval zmanipulované grafy. Nejstarší britskou vědeckou společnost The Royal Society to ostatně donutilo vydat prohlášení, podle kterého je „samotný film podvodem“.
Nicméně na rozdíl od USA, kde se dezinformace a mediální manipulace o klimatu začaly ve velkém objevovat počátkem devadesátých let, byla v českém prostředí celkem neaktivní až do období po roce 2000. V roce 2004 vstoupila Česká republika do Evropské unie, která již měla odsouhlasený systém na zpoplatnění emisí oxidu uhličitého. Zároveň ovšem do fosilního byznysu razantně vstoupili čeští draví podnikatelé, kteří si vsadili na krach nebo alespoň oddálení stabilizace klimatu a dekarbonizační politiky. Často levně skoupili nejšpinavější elektrárny, kterých se jiní hráči zbavovali jako toxických aktiv bez budoucnosti, a začali rychle vstupovat i do informačního prostředí. Skupiny napojené na byznys uhlobarona Pavla Tykače například zaměstnaly trollí farmy, které v internetových diskusích zpochybňují závažnost klimatických změn, útočí na aktivisty nebo vychvalují uhlí. PPF Petra Kellnera podporuje Institut Václava Klause, jednoho z nejexponovanějších popíračů existence antropogenní klimatické změny jako takové. Daniel Křetínský zase skoupil velkou část médií, která šíří klimaskeptickou propagandu. A na ně navázané skupiny začínají šířit také euroskeptickou agendu a vystupovat proti „byrokratickému Bruselu“, který vše sešněrovává regulacemi. V období prezidentské funkce Václava Klause se potom popírání změn klimatu dostává do mediálního mainstreamu. Václav Klaus ostatně na čas získává i významnou pozici v jednom z globálních klima-dezinformačních hubů – v libertariánském Cato institute, založeném fosilním magnátem Charlesem Kochem. V průběhu času se také začíná rýsovat obecnější kulturní a identitární konflikt, ve kterém odpor vůči klimatické politice získává větší prostor. Brzo ovšem také získává dalšího významného spojence.
Když se roku 2000 dostal k moci Vladimir Putin, začal pracovat na pokusu navrátit Ruskou federaci na pozici světové velmoci. Možnost naplnění velmocenských ambic Ruska byla ovšem do velké míry podmíněna cenou fosilních paliv na globálním trhu. Příjmy z jejich vývozu totiž tvoří až 20 procent HDP a téměř polovinu příjmů státního rozpočtu. Ekonomiky představující 90 procent světového HDP se přitom zavázaly k opuštění fosilních paliv v průběhu několika desítek let s cílem zabránit klimatickému rozvratu. Až do války na Ukrajině byla přitom jedním z hlavních odběratelů Evropská unie, která se zavázala k jejich opuštění do roku 2050. Do třiceti let! To je z hlediska temporality fosilních infrastruktur mrknutí oka. A Rusko dodnes nemá žádný exit plán.
Ruský stát tak rozehrál několik her najednou. Zatímco přistoupil k Pařížské dohodě, kde se zavázal ke snižování emisí, jeho reálná politika tomu vůbec neodpovídá. Zároveň začal aktivněji vstupovat do informačního prostoru v zahraničí. Obecně se snaží dodnes posilovat štěpné linie v rámci společností, které považuje za geopolitické protivníky. V duchu hesla, že není potřeba protivníka přesvědčit, ale stačí ho maximálně znejistit, se začal do veřejného prostoru dostávat celý proud navzájem se vylučujících tvrzení různé úrovně bizarnosti. Z proruských kanálů se tak například dozvídáme, že globální klimatická změna je snaha o globální vládu neokomunistického spiknutí. Nebo že světové židovstvo hodlá připravit arabské státy o zdroj jejich výdělků. Či dostáváme zprávy od spřátelených reptiliánů, kteří nám odhalují, že ve skutečnosti je klimatická změna způsobena aktivitou zemského jádra, která probíhá v rámci dvanácti tisíciletých geofyzikálních cyklů. Středoevropský prostor je tak už zavalen fosilní propagandou, která byla překládána ze Západu, na tu navazuje další příval informačních operací, jež tentokrát přicházejí z Ruské federace. A uprostřed nich ho podporují lokální fosilní oligarchie.
Všechny tyto skupiny ale používají techniky záměrné tvorby ignorance. Techniky, které již dávno vytvořil tabákový průmysl. Ostatně problémy vystavení se nebezpečným odpadům byly v mnohém podobné expozici tabákovému kouři. Je to fenomén, který je pro běžného člověka velmi obtížně čitelný. Nicméně je výrazně lépe čitelný pro systematické vědecké zkoumání. Při kontaminaci rtutí ve městě Minimata trvalo až do roku 1973, než se podařilo korporátní zanedbání prokázat u soudu. A oficiálně za oběť továrního znečištění, liknavosti a klamání veřejnosti padlo 2 265 lidí. Bez vědy by takové zjištění vůbec nebylo možné. Díky tomu je věda schopná „zviditelnit“ celou řadu fenoménů, které by pro nás do té doby byly neviditelné. Tím nám dává možnost bránit se jejich negativním dopadům (na zdraví, na životní prostředí). Ale také ohrožuje ty, kdo jsou za nově zviditelněné problémy zodpovědní. A dezinformace, manipulace a systematické vytváření ignorance jsou velmi často nástroji, jimiž se brání.
Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) a autor knihy Továrna na lži – výroba klimatických dezinformací.
